A tak to začalo:
Byl pátek a
poslední víkend v srpnu před námi. Telefon
párkrát zazvonil a na druhé straně drátu se
ozvalo: „prosím Petrová“.
Tlouklo mi srdce
dost divoce, když jsem se představila a zeptala
se paní, jestli ten inzerát staršího data je
její a jestli čirou náhodou nemají ještě
štěňátka. Jakou jsem měla radost, když
odpověď zněla „mám už jen jednu fenečku a
je to brabantice“.
V té době jsem vůbec
nevěděla, že jsou ještě jiné rasy grifonků.
Byla jsem šťastná, a hned jsem se p. Petrové
zeptala, zda neví o pejskovi, jelikož jsme
chtěli mít pár, těchto kouzelných
zvířátek.
V tu chvíli jsem ještě nevěděla,
že mluvím přímo s poradkyni chovu grifonků.
Paní Petrová, která je z Kouřimi mi sdělila,
že štěňátka jsou k prodeji ještě kousek k
Praze od pana Pěničky, který se bohužel
odběru tohoto vrhu nedožil. Takže nám
zamluvila pejska. Domluvili jsme se hned na
neděli. Nemohla jsem se dočkat tohoto dne.
V neděli jsme
vyjeli hned ráno, směr Čechy pro naše
zlatíčka. Bylo nám úplně jedno, že jedeme
až na druhý konec republiky. Přivítali jsme
se s p.Petrovou, a pak už mě zajímala jen ta
naše holčička, kdy jí už uvidím!
P.Petrová
jí donesla na rukou, vzala jsem jí do náručí
a hned mě celou počůrala, ale mě to vůbec
nevadilo, ba naopak věděla jsem, že si mě
poznačila, aby mě poznala jak přijedeme s tím
chlapečkem od Pěníčků. Chvíli jsme si
povídali o tomto plemeni, jelikož jsem o něm
nic nevěděla, jen se mi moc líbilo. Musím
podotknout, že ve skutečnosti je mnohem hezčí
než na fotkách. Pak jsem se, ač nerada, na
chvíli musela rozloučit s naší malou slečnou,
sedli jsme do auta i s paní Petrovou a jeli k
Pěničkům do Martinic v Krkonoších, kde na
nás čekal chlapeček tohoto plemene.
Dojeli jsme na
místo a dcera pana Pěničky nám ukázala celý
vrh. Byli jsme první zájemci a tak se k nám
kutálela nádherná miminka, v barvě červené,
černé a taky jeden, který k nám vůbec nešel
a krčil se v koutku.
Měl i divnou barvu, moc
dobře jsem na něj neviděla, až p. Petrová mi
řekla, že je v barvě Black and tan(černá s
pálením) to mě tak moc nezajímalo, ale spíš
to, že se tak bojí a proto jsem si ho vybrala.
Rozloučili jsme se s p. Kopeckou a jeli honem do
Kouřimi pro naší slečnu.
Všechny
záležitosti jsme vyřídili a jeli směr
Ostrava i s našimi novými členy rodiny.
Už v
autě jsme věděli, že chlapečkovi budeme
říkat IŤO i když v PP má PRENT, protože
vypadal přesně jako ten mimozemšťan. No a
slečna, jak na nás koukala těma očičkama
vypadala jak panenka a tak jsme rozhodli, že to
bude PUPPY, v PP má CECILIE.
|
