KERI

Byl sice bez rodokmenu, tak jako ten první, taky od našeho dědečka. Když jsem zjistila že v budce, je mládě jedno zeleně zbarveno, tak jsem ho dala do krabičky a dovezla jsem ho domů. Vůbec jsem si neuvědomila, že je ještě moc maličký. Zjistila jsem, že neumí jíst. Markétka (dcera) byla na dovolené a tak jsem se musela postarat sama.
Udělala jsem řídkou vaječnou míchanici a injekční stříkačkou jsem se snažila mládě nakrmit. Prskalo to všude. Byla jsem dost nešťastná co jsem to udělala a pokud nebude jíst, tak ho na druhý den odvezu zpátky k dědečkovi, i když jsem moc nevěřila, jestli by ho samice ještě vzala na milost. Druhý den ráno jsem vstávala ze strachem, jestli vůbec bude ještě na živu.
Byl, nabrala jsem zase tu míchanici a znovu se pokusila nakrmit toho tvorečka. Úspěch, snažil se jíst. Za pár dní jak viděl, že nesu stříkačku tak už otvíral zobáček a baštil a baštil. Vyrostla z něho moc pěkná andulka, kterou hlavně moje maminka naučila spoustu slov i vět. Například: Babí nekuř, Markétko uč se budeš chytrá, ty kluku pytlíku, jak se máš děkuji dobře, Kerinek kamarád, nejraději mluvil Kerinku pusinku a pěkně u toho mlaskal.
Bohužel, jak dospěl, tak měl velkou potřebu všechno krmit jako samička mladé. Krmil veškeré rolničky, balónky s otvory, prostě všechno, co zrovna měl před zobáčkem i naše otvory na obličeji a bylo mu jedno jaké to jsou otvory.
Jedno ráno jsem vstala a náš Kerinek byl v kleci mrtvý. Prohlížela jsem ho, co se mu mohlo stát, až jsem si všimla, že má vrchní část zobáčku vsunutou do spodní části. Pravděpodobně zase krmil rolničku a zobáček nemohl vytáhnout z otvoru. Asi škubl a tak si zobáček převrátil. Protože andulky jsou velice citlivé na šoky je to pro ně smrtelné a náš Kerinek určitě utrpěl velký šok, když nemohl otevřít zobáček a tak umřel.
Aby jste věděli jaký byl tak aspoň pár foteček. Byl kamarád se všemi našima pejsky.